Daniel Kaiser analytik BBC

Po devatenácti měsících zrušili ministři zahraničí diplomatické sankce uvalené na Havanu po sérii procesů proti 75 disidentům.

Že by Unie za půl roku automaticky přitvrdila, pokud Castro neotevře věznice? Tomu se nějak nechce věřit

Kuba potřebovala vztahy s Unií znormalizovat především z prestižních důvodů, aby se na korzu mezinárodní politiky měla do koho zavěsit, až potká Američany.

Vlivné země Evropské unie, vedené Španělskem a Francií, od Kuby důležitého nepotřebovaly nic. Jen si asi chtěly usnadnit cestu k uzavírání obchodních smluv.

Své příležitosti se chopily, když Castro před pár měsíci čtrnáct z oněch pětasedmdesáti politických vězňů pustil na svobodu.

Z oné vlny jich ale ve vězení pořád zbývá 61 - a kromě nich podle odhadů nevládních organizací nejméně dalších 200.

Pokud tedy dva roky staré rozhořčení Evropské unie dál platí (a výslovně ho nikdo neodvolal), chybí včerejšímu kroku jakákoliv politická logika.

Unie Castra sice i včera vyzvala, aby politické vězně propustil, hlavní páku, kterou se z něho kdysi snažila vypáčit ochotu, ale předtím odložila stranou.

O patro níž pod ústupkem Evropy Castrovi leží ústupky, které si na Evropě vymohl šéf české diplomacie.

Osud kubánské opozice většině evropských vlád nepřipadá tak důležitý, aby kvůli němu ministrům zahraničí kazily jejich společný oběd

Cyril Svoboda - nebo to alespoň tvrdí - zajistil, aby Rada ministrů za půl roku svůj kurs vůči Kubě znovu přezkoumala. Pokud prý budou disidenti ještě v létě ve vězení, vrátí se Evropa k tvrdé linii.

Druhým Svobodovým úspěchem má být formulace, která všech 25 unijních ambasád v Havaně zavazuje pořádat s předáky kubánského disentu pravidelné praktické porady.

České diplomacii včerejší Svobodova aktivita určitě prospěje: zahraniční politika díky ní získává trochu ostřejší rysy, staví se za dobrou věc a jiné státy si třeba všimnou, že i Češi umějí alespoň ťuknout do stolu.

Méně jisté je, jak moc Svobodova intervence pomůže kubánským disidentům.

Že by Unie za půl roku automaticky přitvrdila, pokud Castro neotevře věznice? Tomu se nějak nechce věřit.

Kam zmizí ten strašný procastrovský tlak uvnitř Unie, o němž včera mluvil Svoboda?

"Strukturovaný dialog", tedy dialog současně s vládou i s opozicí, který prý teď evropské ambasády spojenými silami povedou, je ohyzdný bruselský novotvar; připomíná "pozitivní dialog" mezi západní Evropou a Íránem.

Evropané ho rozvíjeli tak dlouho, až tamní režim zřejmě dospěl na práh tajemství atomové bomby.

A co nám kubánská epizoda prozrazuje o fungování Evropské unie? V Unii sice existuje právo mít v zahraniční politice vlastní hlavu, členské státy ho ale uplatňují spíš ve zlomových chvílích, jakým byla třeba invaze do Iráku.

Osud kubánské opozice většině evropských vlád nepřipadá tak důležitý, aby kvůli němu ministrům zahraničí kazily jejich společný oběd.

Ani Praha - a s ní také Varšava - nebyla nakonec ochotna zrušení sankcí vetovat a jít kvůli kubánským opozičníkům do nepříjemné konfrontace.